Národní park Rondane

Národních parků v Norsku je spousta, jako po celé skandinávii. Ve zvolení právě tohoto nebyl žádný hlubší význam. Byl zkrátka po cestě. Při hledání podrobnějších informací na českém i světovém internetu jsem si potvrdil správnost volby, protože drtivá většina cestovek, které do těchto končin míří bere turisty právě sem. A proč by cestovky vozily turisty do nudných končin, že?

Kudy kam

Informace, že sem jezdí i české cestovní kanceláře ovšem byla první a poslední, která se dá na internetu o parku najít. Mimo článku na wikipedii a mnoha fotografií na nejrůznějších webech cestovatelů. Tím se ovšem jenom utvrdím v tom, že tam může být pěkně, ale to nejdůležitější neseženu – mapu parku. Pravda, jednu jsem našel, ale svým rozlišením se hodila pro displej mobilního telefonu (i třeba mda) a to je na tak rozsáhlý park docela bída.

Po projití několika webových knihkupectví jsem našel dvě mapy – Rondane sever a jih, každou za 450 kč. Takže hledání pokračuje … Ve specializovaných „živých“ knihkupectvích v Brně taky nic, poradili mi, že bude lepší si to koupit až na místě, na to jsem se původně nechtěl spoléhat, byl to na můj vkus dost velký risk, ale jiná možnost nebyla.

Před branami

Po několika dnech putování po Švédsku, kraje Norska jsme dorazili do Otty, která je vstupní branou do parku. Stalo se to, čeho jsem se trochu bál. Datum příjezdu nám vyšlo (přesně na den) na neděli. Turist info zavřené, stojany plné map a informačních materiálů jsme mohli obdivovat jen přes mříž. Naštěstí u nedaleké pumpy měli dost podobný stojan i s přirážkou. Park vidět chci, na to, abych šel bez mapy nemám odvahu a ani dost času, tak jsem prostě musel obětovat 17 euro.

Autem se dá dostat až na vysoko položené parkoviště prašnou cestou na kraji parku za mírný poplatek dvaceti norských korun vč. neomezeného parkování jednoho osobního auta. Už cestou, při dlouhém stoupání klikatými cestami začne bolet za krkem z neustálého točení po krajině. Kamenité hory, na vrcholcích sníh a na svazích tráva zápasící s místním drsným klimatem. Na výchozím bodu jsme za běžného suchého dne naměřili ve tři odpoledne deset stupňů (v srpnu).

Kolem dvoutisícovek

Původního plánu dostat se na nejvyšší horu parku jsme se museli vzdát, protože počasí se výrazně kazilo a pomalu začala padat mlha, z výhledu by nebylo stejně nic. Kolem jezera u chaty Rondvassbu jsme se nasměrovali na Bjornholiu, kde jsme plánovali nocleh. Ovšem ochotná slečna v recepci nám nabídla místo pro stan v ceně 70 norksých korun na osobu. Na ten kamenitý terén a vysokou trávu na stanovacím plácku by byla i polovina moc. Pokud nám to není dost nóbl, můžeme stanovat nejblíže půl kilometru od chaty, jak se ještě dovídáme. Nejbližší travnatý plácek to jistil. Ráno nás kolemjdoucí cestující akorát utvrdili v tom, že přespání u chaty je vzhledem k prostředí předražené, a to i na západoevropana. Nezbývá tedy, než se druhou stranou hory vrátit zpět, prakticky celou cestu se jde kaňonem podél řeky. Místy i přes hromady balvanů porostlých kluzkým (asi) lišejníkem. Občas tu můžete narazit na velice zajímavé morčata, kterých tu je velké množství, různě zbarvených.

V odpoledních hodinách dorazíme opět k autu, které naštěstí najdeme na původním místě, rozmrzneme, pojíme, rozloučíme se a směřujeme dál na sever, o tom zas někdy příště. Myslím, že tras je v parku i na celých čtrnáct dní dost a mimo hlavní magistrálu k Rondvassbu potkáte za celý den tak maximálně dvě skupinky turistů, kteří se s vámi dají do řeči a dozvíte se lecos zajímavého. Trasy jsou vyznačené značkami ve tvaru červeného T, stejně všechny trasy, řekl bych, že v přijatelné hustotě, takže sejít z cesty se dá velmi obtížně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *