Po několika letech se opět vracím do Skandinávie. Tentokrát jsem přiletěl do Helsinek (poprvé letadlem :)), kde mě čekala spolucestující-stopující Hanka. Z hlavního města Finska rovnou odjíždíme do národního parku Kotka a po krátké návštěvě pokračujeme na sever. Máme tam v plánu trek v národním parku Oulanka, který je většinou své plochy za polárním kruhem. Je začátek srpna a pár lidí nás upozorňuje, že „summer is gone“, moc jim nevěřím, ale některé noci v parku jsou vážně mrazivé, tak na tom asi něco bude. No ale co by to byl za výlet za polární kruh v zemi tisíců jezer bez pořádného koupání. Takže se aspoň po těch prvních pár dnech umyju…

Čekala nás cesta dlouhá asi 80km v hlubokých lesích, údolí řeky a dřevěných chodnících. Příroda krásná, ale třetí den už kapku monotonní. Zkracujeme si proto cestu o necelých 15km a pokračujeme dál na severozápad do švédského národního parku Abisko. Nejdřív nás čeká průjezd Kirunou – nejsevernějším švédským „krajským“ městem. Je proslulé svými rudnými doly, ze kterých se posílá vytěžená hornina po železnici do norského Narviku (nejsevernější přístav, který nezamrzá).

 

Další náš cíl už bylo Norsko. Rozhodli jsme se ještě pro Lofoty a její nejižnější vísku Å (to je celé – je to poslední písmeno v Norské abecedě, čte se „o“). Krajina opět úžasná, ale jedna z nevýhod stopu je ta, že většinou v nejlepších místech člověk zrovna chytne člověka, který ho veze velice svižně a na jeden zátah. Tak se kocháme aspoň z okýnka a večer spíme v cíli na útesu s nádherným výhledem na moře.

Na cestě zpátky nás chytá déšť, takže prohlídka Narviku je s typickým severským počasím. Směřujeme už pomalu na jih – čeká nás jenom přes Norsko ještě necelých 1500km. Zastavujeme tak jenom v národním parku Rago a vpodstatě jenom nahlídneme dovnitř a ještě v Trondheimu, který si trochu prohlídem, je to na Norské poměry velkoměsto, takže odjezd z města je lehce komplikovaný víceproudou silnicí.

Cestou z Trondheimu do Lillehammeru se nám dva dny po sobě stalo, že nás řidiči pozvali k sobě domů, aby nám ukázali jak žijí. Stop sám o sobě je docela zdlouhavý způsob dopravy, ale ten kontakt s místními to spolehlivě vyváží a i předčí.

Pak už opouštíme Norsko a směřujeme do Stockholmu. Po Švédsku je stop horší, ale naštěstí zde je hodně přistěhovalců, kteří berou a jezdí svižněji než místní a tak se aspoň přeprava nevleče. Na rychlosti blížící se 200km/h jsem si zvykl při cestování po Německu, ale ve Švédsku to člověka trochu překvapí. Stockholm nám celkem úspěšně celý propršel, takže návštěva krátká.

Pak už směřujeme směr Dánsko a na ostrov Rømø. Je tam snad největší pláž, jakou jsem kdy viděl. Než dojdete k moři, tak je to tak dva kilometry. Klesání pozvolné, takže jakmile dojde příliv, člověk ani nestíhá zmizet pryč. Cestou tam nás ještě zvou na prohlídku místní střední školy, která je údajně nejstarší v evropě. Je to ten dánský typ střední školy – takže soukromá, drahá a dost volná disciplína.

Pak už nás čekal Hamburg, Hanover, Leipzig, Praha, Brno a domů. Byli jsme na cestě 25 dní, jeli desítkama aut a projeli pět zemí, které člověk při stopování pozná z uplně jiné strany než když ji projede vlastním autem. Časem třeba přidám i deník s podrobným popisem všeho možného :).