Chtěl jsem se spolužákem vyzkoušet jízdu stopem po Evropě. Rozhodnutí padlo na Španělsko. Vylezlo z toho čtyřicet dní cestování a poznávání. Shodou okolností jsme se tam měli potkat se dvěma kumpány, kteří raděj obětovali peníze a ochudili se o zážitky a letěli letadlem :).

Cestou jsme si psali deník, takže autentické zážitky přímo z cesty si můžete přečíst. Výlet byl dlouhý, proto i tento cestopis raděj rozdělím na několik ucelených částí. Začněme cestou do Barcelony…

Cestu tam volíme přes Rakousko a Itálii, chceme si užít jízdu po pobřeží a pak i Provance. Takže ve čtvrtek večer 23.4.2009 Pavel přijíždí do Břeclavi, kde ještě přespíme a ráno hurá k výpadovce na Reinthal (A).

1.den (24.července 2009)

 Startujeme v Poštorné u hypernovy. Po chvíli zastavuje starší pán, který řídí jako kdyby měl týden po autoškole. Chvíli jsme se s ním dohadovali, že nepotřebujeme pasy, protože jsme taky v unii, ale nakonec se ukazuje, že chtěl, abychom si zapnuli pásy. Veze nás ale jenom do Reinthalu (A), kde přesedáme k paní, co má po autě vyklopený nákup. Chvatně uklízí a bere nás do Poysdorfu.

Konečně se vymotáváme z vesnic podél hranic. Zastavuje taxikář. První chyba – nestíhám se podívat na spz, nevím odkud je a tak lámanou němčinou zjišťujeme, jestli bude chtít zaplatit. Asi po dvou otřesných větách prohlásí „si myslim, že se můžem bavit česky kluci, ne?“. Jel pro klienta na letiště a chtěl se cestou zabavit. Bere nás až k Vídni.

Poslední dnešní stop byl závodník Andy. Vzal nás až skoro na jih Rakouska k městu St.Michael, kde i spíme. Tak za dnešek máme za sebou necelých 400km a čtyři stopy.

2.den

Nečekal bych, že první krize přijde tak rychle. Čekali jsme na první stop očividně na špatném místě. Dlouhé hodiny nikdo nezastavuje. Až odpoledne nás bere rakušák, co celou cestu v mezičase pucuje interiér auta. Batohy nám uložil raděj na deku, aby se neponičilo polstrování kufru auta. Vzal nás do Spittalu. Jako ještě nezkušení stopaři se nenecháváme vyhodit na nějaké rozumné výpadovce a veze nás až do centra. Aspoň si prohlídnem podhorské městečko.

Pak už zase prcháme pryč. Cestu nám krátí akční mladík, který má celou cestu levou nohu až skoro z okýnka. Po hranice to šlo po menších kouscích. Další stop byla banda tří horolezců, co nás vyhodili na křižovatce dvou dálnic, takže opět dost nevhodné místo.

Asi za hodinku už nás berou tři italky, které halekají něco o tom, jestli máme víza. Opět následuje vysvětlování, že jsme, stejně jako oni, v evropské unii a tak nám stačí občanka. Ani jeden jsme nezaregistrovali totiž, že před tím říkají ještě „tar“, takže se ptají jestli nechcem až do Tarvíza.

Nechceme zase skončit v centru, navíc už se pomalu stmívalo. Necháváme se vyhodit na odpočívadle, kde je krásný výhled na slovinské hory. Ještě nás kontroluje rakouská dálniční policie a ujišťuje se, že opravdu nechceme jít na dálnici. Čekáme až se uplně setmí, stavíme stan a jdem se na benzínku umýt.

 3.den

Včerejší smůla pro začátek prolomena. Zastavuje nám mladá Polka s malým sporťákem a yorkšírem. Bavíme se anglicko-česko-polsky o tom, jak neplatí italské pokuty, jak jela stopem po asii a jak prodává v udine v nějakém butiku. Při vystupování a loučení jsem nechal na zadním sedadle svoje sluneční brýle.

Dál to šlo jako po másle. Místo postávání u výjezdu z benzinek na rozžhaveném asfaltu bez stínu jsme postávali u tankovacích stojanů a ptali se řidičů jestli nás nehodí do XY.

Vezl nás manželský pár, pak tatínek s dcerou a pivem a nakonec mladý architekt. S posledním jsme trochu víc pokecali, protože uměl solidně anglicky. Vracel se z párty a vykládal, jak zaměstnání člověku změní život.

Unešení rychlostí přesunu jsme zapomněli korigovat směr přesunu a ocitli jsme se navečer před Milánem. Do centra nechcem a do našeho směru nikdo nejel. Potkáváme bandu českých kamioňáků, co mají u traků rozložené stoličky. Sedí tam od pátku, protože je víkend a na silnice nesmí. Ráno nás prý hodí na lepší místo na okruhu kolem Milána. Domluvili nám sprchu na benzince a nechávají spát v návěsu, plošně je to prý ekvivalent bytu 3+1. Máme se jak králové…

4.den

Ráno musíme brzo vstát, abychom vyklidili „byt“. Veze nás na slíbené místo a cestou odpovídá na všechny naše všetečné otázky ohledně traků. Je to pohodář, ale běda jak ho naštve gps nebo okolojedoucí řidiči.

Dál po okruhu Milána nás veze italský řemeslník bez zubu, mluvil anglicky. Dál už bychom se asi nijak rychle nedostali, okruhy velkoměst jsou pro nezkušené stopaře konečná. Troubíme na ústup a necháme se svézt do centra na metro. Přestupujem dál na nádraží a míříme pár kilometrů za Miláno do Voghery.

Přímo ve městě je pěkný plácek na postavení stanu, noc klidná, ale ráno se tu ukázalo pár pejskařů. Voghera je krásné město, turistů je málo, protože v okolí jsou atraktivnější města. Zajížďka tak nebyla vůbec na škodu.

5.den

Ráno nás bere postarší týpek v novém bavoráku, trochu vypadající jako mafián. Umí anglicky a je neuvěřitelně ochotný, kvůli nám vytahuje gps a vzpomíná jak se dostat z okresních cest na benzinku u dálnice. V mládí si tudma jezdil pro cigarety, trochu bloudil, ale nakonec našel.

Před další jízdou jsme si opět trochu počkali, ale další stop stál za to. Zastavil asiat s malou dodávkou, kterou měl upravenou i na spaní. Vezl prodávat tretky do Saint Tropez. Uměl jenom francouzsky, takže pokec na tak dlouhé cestě se omezil na výuku správné výslovnosti názvu města Menton.

Na italsko francouzských hranicích sjel z dálnice, protože měl strach z dálničních hlídek. Takže s náma projel monako a celé pobřeží. Celou tu parádu kazilo tak šíleně zaneřáděné čelní sklo, že proti slunku se prakticky nedalo dívat ven. Vysadil nás v Nice (Fr), protože už jel víc do vnitrozemí.

Večerním vlakem jedeme do Cagnes sur Mehr, kde jsme našli kemping, sice narvaný, ale parádni, takže pereme a koupeme.

6.den

Začínáme stopem s chlapíkem s promáčknutým bokem auta a dobrým úmyslem. Popovezl nás ale jenom kousíček a to ještě na horší místo.

Dál nás bere silniční řemeslník, kterému jsem omylem vypustil sprej a zamlčel to Pavlovým batohem. Co nás potkalo dál nikdo z nás nečekal. Zastavil anglán s Rolls Roycem – kabriolet s volantem na pravé straně. Vracel se domů, protože mu přišlo, že motor nějak divně bručí. Nebylo slyšet nic, ale to je v kabrioletu na dálnici úplně normální. Za tu hodinu jízdy jsem byl na zadním sedadle pěkně vypečený a vyfoukaný, ale jízda neskutečná.

Dál opět zastavuje řemeslník s dodávkou plnou vzadu nářadí a vpředu papírů. Po prvních pár minutách začal telefonovat a nepřestal až do okamžiku, než se nám ho slovy „exkyze moa“ podařilo nasměrovat na správnou benzinu.

Poslední dnšení stop byl anglicky mluvící stavební inženýr. Vypráví o Barceloně, doporučuje podnik na hlavní eveňů, povídá o muzice, atd…

Ještě zkoušíme stopovat, abysme stihli kumpány v Barceloně, ale už je to definitivně ztraceno. Spíme pod borovicemi na odpočívadle, celkem zastrčené místo u plotu, ráno hluk od dálnice, ale pohoda.

7.den

První kdo nám zastavuje je ženská se dvěma dcerama. Zastavuje nepozorovaně zrovna v okamžiku, když mi Pavel obšírně vysvětluje, jak má být palec při stopování správně natažen a jaký to má velký vliv. Navigaci naše řidička zapíná až když přejela sjezd na jinou dálnici.  Anglicky mluví málo, ale dostatečně na domlvení místa výstupu.

Protože scuk v Barceloně stejně nestihneme, tak volíme ještě prohlídku Carcassone. Další stop byl asi nejrychlejší vůbec. Pár v novém citroenu se třema řadama sedadel vybaveným vším možným i nemožným. Hned při nastupování se mi podařilo loktem srazit jedno okenní roletku, která pak sama chvatně zajela do rámu dveří. Po nasednutí pak i tu druhou na protější straně. Řidič jezdívá prý dost často k nám do Rakovníku na služební cesty. Jel si se ženou prohlédnout středověké město a tak nás veze až k němu.

Proletíme město plné turistů a pádíme zpátky k dálničnímu přivaděči. Zastavuje na první pohled plné auto, ve kterém se skrývá sklopená třetí řada sedadel. Vezou nás na hlavní tah.

Při dalším stopu se nám dnes podruhé stává, že omylem přehlídneme zastavující auto, které pak na nás troubí. Postarší paní nás veze směrem k hranicím a povídá o všem co míjíme. Spaní opět na odpočívadle, tentokrát na úzkém betonovém plácku se stolkem a lavičkou. Věci rveme pod lavičku a foťáky do spacáku. Až na jednoho svačícího nočního řidiče byl klid a nic se neztratilo.

8.den – v cíli

Nejdřív nás bere anglicky mluvící němec na francouzsko-španělské hranice. Odtud jedeme s francouzem v Alfě Romeo, co si jede do Barcelony užít. Má hodně rád techno, což nám dokazuje zvuky z autorádia během celé jízdy. Pavel u toho zkušeně usíná a já musím hledat v mapě cestu, protože řidič neví kudy.

Parkujeme na letišti, kde je údajně pro auto bezpečněj než v centru. Na letišti fasujeme seznam hostelů a kempů a zjišťujeme co a jak. Takže první cíl je splněn a jsme ve Španělsku! Cesta nám zabrala osum dní a jeli jsme 31 auty, dvěma vlakama a jedním metrem.