Úspěšný den

Stalo se mi to hned první týden, když jsem po urputném boji na dopravním inspektorátu v Riverheadu získal státní poznávací značky na svoje auto. Měl jsem tou dobou auto z půjčovny a musel jsem ho vrátit do 16.00, jinak bych platil celý další den. SPZ mi vydali asi v 15.30 a klíče jsem hodil v půjčovně na stůj v 15.56. Všechno bylo v pořádku a tak jsem se vrátil do laboratoře a pustil se zase do práce s vědomím, že mám o (velkou) starost míň.

Kolem půl sedmé se začal dostavovat hlad a tak jsem si říkal, že už to zabalím, pojedu domů a cestou něco pojím. V ten okamžik jsem si uvědomil, že moje auto je vlastně doma a půjčené už nemám. V laboratoři už tou dobou nikdo, koho bych mohl poprosit o svezení nebyl. Říkal jsem si, že jsem projel stopem kus evropy, tak proč by to nešlo za oceánem. V mapě jsem si našel cestu k jižní bráně z laboratoře. Je to podle mapy kousek dál, ale bylo hezky a západ byl až kolem půl desáté.

Tehdy jsem ještě nebyl zvyklý na americké vzdálenosti, takže jenom k té bráně mi to vzalo kolem hodiny. Pak se nějak proplést dálniční křižovatkou na správný směr. Pěšky se legálně (=bezpečně) není možné z laboratoře dostat, je obklopená dálnicí ze všech stran, ale cestu už jsem několikrát absolvoval autem, takže zhruba vím, kde je dobré místo na stop. Asi po čtyřiceti minutách jsem se dostal až téměř před dveře domu. Nebýt toho, že nějací místní chytráci mě chtěli vidět dobíhat auto (zastavili a jak jsem byl těsně u nich, tak ujeli), tak bych řekl, že to šlo hladce.

U dveří domu zkouším nahmátnout v kapse klíče. V tu sekundu si uvědomím, že jsem si dal chytře můj jediný klíč na svazek klíčů od auta, abych ho neztratil. Takže klíč je v půjčovně, která je dávno zavřená a hlavně asi 11mil odsud. Domácí byl zrovna na tři dny na výletě. Tak třeba tam bude spolubydlící – nebyl. Přes domácího jsem na něj sehnal telefonní číslo a zjišťuju, že odjel domů do Brooklynu, ale naštěstí je to charakter, a tak říká, že jak to trochu půjde, tak dojede. Dojel v půl jedné ráno a já se úspěšně dostal domů…

Běžně si člověk bere z podobných událostí ponaučení. A tak asi o měsíc později, když se mi porouchalo auto a musel jsem ho dát na pár dní do servisu, jsem zavčasu poprosil vedoucího, jestli by mě nehodil domu. Takže tentokrát bez hodinového výletu k dálnici. Jenže před dveřma opět nahmatávám v kapse klíče – opět zůstaly na klíčích od auta. Tentokrát ale nebyl domácí na výletě, tak jsem si sedl na terasu a čekal, až dojede z práce. Asi po dvou hodinách čekání už začalo zapadat slunko a pořád nikde nikdo. Začal jsem obcházet dům, jako zloděj, a přemýšlel, jak se tam dostat. Naštěstí jsem objevil okno do sklepa, které sice bylo zavřené, ale ne na západku, takže šlo zvenčí otevřít a já jsem se tak dostal do domu. Pokud mě během těch dvaceti minut šaškování okolo baráku někdo pozoroval, tak je jenom štěstí, že nevolal policajty.

Když jsem to za nějakou dobu vykládal domácímu, tak mi na to řekl, že o tom okně ví a že ho už taky použil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *