Poslední prázdninový víkend je v USA prodloužený státním svátkem práce (Labour Day). S návštěvou z ČR jsme se vydali přes celý New York State k Buffalu na Niagárské vodopády.  Cesta z Long Islandu zabere asi osum hodin nepřetržité jízdy a tak jsme si cestu rozplánovali na čtyři dny s pár zastávkama v dalších státních parcích.

Watkins Glen State Park

Část oblasti Finger Lakes je přibližně uprostřed státu New York. Státní park plný vodopádů a malých zařezaných údolí.

Přímo u každého státního parku je velké prostranství se spoustou grillů a laviček se stolkama, které můžou návštěvníci libovolně využívat. Samozřejmě je u všech taky velké parkoviště a člověk u vjezdu do areálu vybírá poplatek asi $8. Musí se zaplatit i když jdete pěšky, takže nemá cenu parkovat kilometry daleko odtud.

Samotný Watkins Glen State park je jeden asi 2 míle dlouhý kaňon, který si můžete projít přímo ve stěně kaňonu na dosah vody. Několik dalších cest pak vede kousek dál od kaňonu lesem.

Letchworth State Park

Dál na cestě po I-390 do Rochesteru narazíte na státní park Letchworth, kterému se podle místních říká „Grand Canyon of the East“. Je to vlastně jeden dlouhý a celkem široký kaňon se spoustou vegetace, pár vodopádama a starým železničním mostem s výhledem do okolí.

Na konci kaňonu před léty vybudovali přehradu, aby zabránili každoročním záplavám. Pozděj už byla řeka zregulovaná tolik, že přehrada nebyla potřeba a tak vodu svedli pod zem pod hráz. Znovu se tak odhalil celý národní park a jeho vodopády. Opět se platí za vjezd a je tu možnost grillovat a ubytovat se ve státním kempu za celkem rozumnou cenu.

Niagara Falls

Spousta lidí mě před odjezdem upozorňovala, že Niagáry sice leží na území USA, ale daleko hezčí pohled je na ně z kanadských břehů. Pro občany US of A. to samozřejmě neni problém, přejdou most a jsou tam, ale my potřebujeme vízum, které trvá vyřídit celkem dlouho, takže pro nás bohužel nic. Někdo mi tvrdil, že by mělo být možné do Kanady vstoupit i na regulérní US víza, které mám. To jsem zkoušel a kanadští celníci ze mě měli akorát srandu (že prý jestli nechci třeba zkusit i to ruské vízum, co mám v pase).

Na cestě zpátky pak musíte samozřejmě projít stejné imigrační oddělení jako třeba na letišti, takže pokud až na mostě zjistíte, že nemáte pas, strávíte na něm nejspíš zbytek života, protože vás nepustí ani do Kanady, ani do USA. Každopádně i z mostu už je pěkný výhled na celou oblast vodopádů.

Návštěvu je asi taky docela dobré naplánovat podle počasí. Několik lidí mi říkalo, že po tom, co dorazili k břehu, viděli akorát mlhu a slyšeli, že v ní něco hučí. Počasí se tu střídá celkem rychle, takže by mohlo pomoct počkat třeba do dalšího dne.

Celá oblast je samozřejmě nacpaná turistama – a to jak na březích, tak na loď nebo do jeskyní vevnitř vodopádů. Tak dlouhou frontu jsem snad neviděl ani na Empire State Building. Ale byl zrovna prodloužený víkend, tak to třeba jindy bude lepší.

Cesta zpátky

Cestou zpátky jsme se pak vydali po břehu jezera Ontária. Až do Rochestru vede po pobřeží příjemná silnice, podél které je několik majáků. Byl ten den zrovna celkem opar, takže výhled nic moc. U některých majáků jsou opět kempingy a tak je za vstup potřeba zaplatit.

Podél menších silnic je spousta prodejen místních farem, takže si můžete koupit sezóní ovoce nebo zeleninu. Viděli jsme dokonce farmu na borůvky, které si můžete sami natrhat. Zastavili jsme u jedné, která se specializuje na česnek a prodává ho snad třicet druhů. Několik odrůd je dokonce původem z ČR…